CESTA DO VÝCHODNÍCH UHER
Tak a je to tady, dlouho odkládaná cesta na slovač, jednou to přijít muselo i když jsem v skrytu duše doufal že ne. Aby to nebylo tak jednoduché, tak asi 10 dní před odjezdem jsem sportoval, konkrétně jezdil na kolečkových bruslích a skončilo to naraženou kostrčí po školácké chybě. Pro ty co nevědí co je to školácká chyba při jízdě na kolečkových bruslích, vězte že to není ani absence chráničů, ani helmy, ale docela obyčejné ohlédnutí přez rameno, to fakt nikdy nedělejte, protože jestli to někdy uděláte mohu se s vámi vsadit že si to budete dlouho pamatovat, mě to připomíná již druhý týden jakýkoli pohyb a jakákoli pozice jiná než na zádech na tvrdé rovné posteli. Původní plán počítal s přesunem po vlastní ose, z čehož z pochopitelných důvodů sešlo. Sednout si s naraženou řití za volant a setrvat tam 600 kilometrů je záležitost pro masochstu nebo totálního šílence, ani jedno zatím nejsem a tak volba padla na autobus, což teď, když v řečeném dopravním prostředku píšu tento článek začínám považovat taky za pěknou pitomost a to jsme na cestě pouhé dvě hodiny. Nikdy jsem neměl valné mínění o stavu našich silnic, ale pokud bych měl sestavit něco jako Michelinova průvodce po českých stezkách pro vozidla motorová, ta na Hradec, pyšnící se z pro mne naprosto neznámého důvodu označením D, by věru moc hvěždiček nezískala. Stoprocentně by tam byla poznámka a to ne pod čarou, ale pěkně tučně „naprosto nevhodná pro lidi s naraženou prdelí“. Jednou jsem četl jak si kovbojové připravovali maso na steaky aby bylo pěkně vláčné, dali si ho pod sedlo a jak na tom koni celej den hopsali, maso se nádherně naklepalo, že z něj byl skoro tatarák. Dobrá zpráva pro ty co koně nemaje, přec po kovbojském bifteku touží, hoďte flákotu na sedačku svého samohybu, usedněte a napalte to stodvacítkou z Prahy směrem na Hradec, méně majetní nechť použijí autobus, je to stejné. Tak to jsem si pěkně postěžoval jaká příkoří musím já a moje nebohá řiť snášet a teď proč. Jsemť ve svazku skoro manželském již skorem třetí rok se ženou původem z míst o nichž jsem si ještě nedávno myslel, že jsou v rusku, její rodinu jsem ještě neviděl, tedy ne že bych na ni byl nějak přehnaně zvědavý, ale když chce člověk svazek legalizovat, měl by o tom dát nejbližším své nejdražší vědět krapet jinak než esemeskou. Navíc je tu ještě Strašná myš, civilním jménem Jana, kterážto má tu čest být biologickým potomkem Marty (pro méně bystré, mé budoucí drahé polovičky), ne však mým, což není podstatné. Podstatné však je, že strašná myš má prázdniny a já s Martou nejsme ani opálení a ani neděláme bordel na náměstí, musíme sa blahobytu domoci konvenčními metodami, tedy makat. A je tu opět známá nerudovská otázka kam s ním, tedy v tomto případě s ní. Naštěstí my na rozdíl od Nerudy řešení máme, naneštěstí 600 kilometrů daleko, takže řiť neřiť, bylo třeba se vydat na cesty.
Někdo mě fakt nemá rád, můj sen o volném sedadle vedle mě a o pohodovém rozvalování vzal za své v Hradci, nikdy jsem k tomuto městu neměl žádný vztah, ale teď ho fakt nemusím. Možná se vám zdám jako celkem negáč, ale věřte že většinou jsem celkem pozitivní chlapík, jenže dnes je to, jak bych to slušně řekl, tak nějak všechno o řiti, naražený. Nicméně zpět k mé misi na východní uhry podnikané jednak, jak jsem již psal, za účelem letního uskladnění nebiologického potomka a pak je tu ta žádost o ruku a přidružené části mé nejdražší, no zkrátím to, nic pozitivího nečekejte, je tma, drncá to, v televizi běží nejaká sto let stará francouzská komedie a ten dobytek za volantem právě překrosil osmdesátkou železniční přejezd, mám pocit že mi řití proletělo páčidlo.
Je 5 hodin ráno a my dorazili, já se chvílemi modlím aby mě dorazili, při představě že tohle budu za pár dní absolvovat znovu na mě jdou mrákoty, ale teď ještě kousek místním busem a mám to za sebou. Hned po nástupu do místního busu mě čekala srážka s místním folklórem, autobusákovi naplno vyřvávala z magiče cikánská kapela, na předním sedadle usalašená čmoudka s, jestli dobře počítám tak pěti, čmoudíkama a starej Dežo rozvalenej na zadní sedačce, co dělali v půl šestý ráno v autobuse je mi záhadou. Co mě ale dostalo úplně bylo tetování na rameni starýho morgoše, nejen že vypadalo jako by ho dělal někdo kancelářskou sponkou, na záchodě jedoucího vlaku, se třemi promile v krvi, ale co to fakt propíchlo bylo sdělení té kerky, stálo tam „MONYKA“. Přivítání s rodinou mé nejdražší proběhlo v pohodě, rovněž ani domorodé obyvatelstvo neprojevilo známky neklidu, nejspíš to bylo tím, že všichni ještě chrněli, což jsem jim ze srdce záviděl, pokusím se napodobit domorodce a až se za pár hoděk vzpamatuju, vyrazím na průzkum.
Průzkum jsem zahájil kolem jedenácté v poledne u ledničky a dopadl velmi uspokojivě, kromě zbytku zásob co jsme měli na cestu tu bylo i domorodé jídlo, které vypadalo nesrovnatelně poživatelněji, a také bylo, navíc příslib bryndzových halušek k obědu mi dává reálnou šanci, že pohoda a klid vydrží minimálně do doby než znovu nasednu do busu směr čechy, pak to bude zae všechno o řiti. Probádání okolí jsem tedy odložil na pozdější dobu, zvlášť poté co jsem zkusmo vyhlédl z vrat zrovna ve chvíli, kdy kolem táhly černé hordy. Informaci o hordách jsem předal dál a obratem jsem byl poučen, že tady je to samá horda a že tráví čas migrací ze severního na jižní okraj vesnice a zpět, protože všude jinde je to do kopce, holt maj migrování v genech, ale lenost taky. Tedy jsem před průzkum vložil posilnění haluškama, abych mohl čelit případnému nájezdu hord v plné síle. Při čekání na přísun energie lákavě zabalené do halušek jsem se rozhodl že se seznámím i s ostatními obvateli mého dočasného útočiště, kromě totálně nekomunikativních slepic a ignorantské kočky jsem objevil něco na čtyřech nohách, v čemž jsem po několika minutách rozpoznal psa s překvapivě příjemnou povahou, je to naprostej flegmouš, což je povahový rys který mi vyhovuje, bohužel je v této době čím dál tím vzácnější. Halušky byly jedním slovem skvělé, taky kde si má člověl dát originál halušky když ne na východním slovensku, napral jsem se jako zvíře a po asi hodince trávení jsme vyrazili s Martou coby skorodomorodým průvodcem na průzkum. Ves se jmenuje Nálepkov po tom kolaborantovi co si včas uvědomil že je čas stát se partizánem a potom hrdinou SNP, proč se to tady tak jmenuje nevědí ani domorodci, neboť soudruh Nálepka tudy nikdy ani neprojel, natož aby tu bydlel. Jediné možné vysvětlení je, že před válkou a za války byla tahle vesnice plná němců co samozřejmě kolaborovali a tak jí po válce pojmenovali po soudruhovi co si včas všiml změny větru. Složení obyvatelstva není ani tak různrodé jako černobílé, pro ty s jemnějším barvocitem hnědobílé, přičemž ta temná stránka jednoznačně vede, alespoň co se týče počtu po ulici poflakujících se jedinců, ani jsem je nevyfotil, to z obavy aby neměli strach že jim snímkem beru duši a na oplátku nechtěli můj foťák. Kultura ve vesnici také podléhá jisté segregaci, bílí chodí do dvou kostelů, katolického a evangelického, hnědí do dvou policejních stanic, státní a obecní, do obecní za slepice, do státní za bitky s nožem a všicni dohromady se pak schází v hospodách, těch je tu pro jistotu asi 5. Četnost ozbrojených složek, duchovenstva a hospod mě dost zaskočila, protože v čechách jsou i podstatně větší vesnice, kde je z bídou jedna polorozpadlá hřbitovní kaple, hospoda u hřiště je otevřena jen o víkendu když se hraje fotbal a nejbližší policajt je 20km daleko a jezdí na kole. Součástí průzkumu byla samozřejmě i návštěva a to tety a strejdy, tady se naplnily mé obavy co se týče východňárské pohostinosti a chlastu. Jelikož jsem abstinent a nechci na tom v žádném případě nic měnit (věřte mám k tomu velmi dobré důvody), byl jsem nucen tetin útok flaštkou kořalky opakovaně odrazit, nakonec to vzdala a byl z toho velmi příjemný podvečer, kdy já požrával, ostatní pochlastávali a všichni sborem žvanili. Místní mluva, to je další věc která stojí za zmínku, slovenština to tedy rozhodně není, ale rozumět se tomu celkem dá, pokud se tedy člověk pekelně soustředí a moc nemluví, obecně je líp rozumět ženskejm než chlapům, možná je to tím že míň chlastaj, protože jak povídal Marty strejda Štefan, potkat odpoledne úplně střízlivýho východňára znamená zes potkal mrtvolu. Kolem osmé se vracíme z průzkumu a já zjišťuji že jsme téměř poslední záctupci bílé rasy zdržující se mimo zdi, zato hordy se rojí, někteří vypadají že právě vstali, někteří že už nikdy nevstanou a celkem je jich strašně moc a to se prý dnes chovají velmi civilizovaně protože je před podporou, po podpoře, to prý nastanou ty pravé zajímavé časy, naštěstí jim prachy vydržej maximálně tři dny a pak je klid, relativní, velmi relativní.
Tak a je tu ráno, den odjezdu, moc jsme se nezdrželi, ale na první pokus je to myslím akorát, Strašná myš hned ráno vypadla kamsi za kamarádkama, vlastně jsem jí od příjezdu skoro neviděl, furt je někde v trapu, už není moc o čem psát, hodlám dnes hlavně odpočívat, protože mě čeká pekelná noc v busu směr Čechy. Myslím že bych si tu dokázal i zvyknout žít, ale spíš jako důchodce, nebo někdo kdo má prach a nemusí každý den do rachoty, protože tady sehnat kloudnou práci je science fiction, ale jak říká babka Gerbocová je tu klid, pokud jsou hordy v klidu. Nakonec jsem přece jen neodolal a vypravil se na druhý, rozsáhlejší průzkum, ze kterého jsem udělal i pár fotek, chtěl jsem zajít i k hlavnímu stanu hord, ale k mému překvapení byla cesta přehrazená závorou, rozhodl jsem se že jí ignorovat nebudu, radši se otočil a šel zpět a myslím že jsem udělal dobře, protože po té cestě nechodil nikdo jiný než morgoši, byl jsem dost překvapen že mě všichni velmi slušně zdravili, důvod byl však nasnadě, celkem dobře oblečenej běloch v klobouku na silnici vedoucí k cikánskýmu ghetu může být jen ze sociálky, kriminálky, nebo blázen.
Co se týče stavebnictví ve východních uhrách i zde vládnou zcela jiné trendy, zvlášť v oblasti střešních krytin je velmi patrný vliv doby pozinko-plechové, na tašky si tu nikdo moc nehraje jelikož se daj blbě na tu střechu přibít a co tu není přibyté..... Rovněž jsem objevil stanoviště místní ekotaxislužby, bohužel řidič a zároveň i motor byl asi někde na obědě, což mě dost mrzelo, protože jsem se chtěl a) svézt, b) vidět chlapíka co s tímhle dokáže v tomto kopcovitém terénu běhat, přece jen Tatry jsou Tatry. Nebudu již dál popisovat takové věci jako nákup, nebo návrat domů, protože to bylo pořád stejný, všude černo, běloši jako by vůbec neexistovali, nejspíš byli všichni v práci aby mohli sociálně slabší v klidu a nerušeně brát sociální podporu, a vyrábět děti.
Tak a teď už fakt nevím o čem bych psal, za pár hodin nastoupíme do autobusu a začne mé malé soukromé peklo na cestě zpět. Ještě jedna úsměvná záležitost se stala, když jsem volal na informaci o místních spojích, abych zjistil kdy nám to vlatně jede do Spišské nové vsi a ta žena mi sdělila, že něco možná pojede kolem sedmé, ale ať na to moc nespoléhám a radši jestli nechci zmeškat, někoho poprosím ať mi tam hodí autem, o spojích do sedmnácté hodina měla naprosto jasno, ty pojedou. Jelikož jsem za ty dva dny viděl jak tady chlapi strašlivě chlastaj, pochopil jsem že vše po páté hodině záleží na tom jestli, nebo jak moc se autobusák ožere, takže jsme se domluvili se strejdou Štefanem že mu dám na benzín a on nás tam hodí, fakt zvláštní kraj. Jo a s tou žádostí o končetinu mé nejdražší jsem taky vyměkl, napoprvé jsem nepozbíral dostatek odvahy, ale koncem srpna cestu opakujem bo strašná myš se musí zapojit do vzdělávacího procesu a mám tedy možnost se odhodlat k druhému pokusu.
O cestě zpět do Čech se nemá cenu obšírněji rozepisovat, neboť byla stejně děsná jako ta na Slovensko, jen jsme jeli opačným směrem, zase lilo, zase mě bolela řiť, akorát byla větší kosa a autobus narvaný k prasknutí, nicméně jsem tam potkal spoustu příjemných lidí, příslošníci hord se ke mně chovali místy až uctivě, ať už to bylo z jakéhokoli důvodu a jak se mi tam nechtělo, tak ke svému překvapení zjišťuji, že se tam na podzim i docela těším.